Jiří Šíma: konec GISu nadivoko

Po krátké pauze jsme zde opět se seriálem „Významné osobnosti současné české a slovenské geoinformační scény“. Dnes budete mít možnost seznámit se s osobností, jejíž jméno, zaznívalo velmi často jako odpověď na otázku o významných současných geoinformaticích. Ze Slovenska se nyní přesuneme na plzeňskou Západočeskou Univerzitu, která byla ještě nedávno domovskou půdou pro člověka, který je s českou geoinformatikou spojen už od jejích počátků. Dnešní osobností není nikdo jiný než

Jiří Šíma

Aktuální zaměstnání

Ještě nedávno Oddělení geomatiky na Katedře matematiky, Fakulty aplikovaných věd na ZČU v Plzni.

Životopis

Jiří Šíma se narodil v Rychnově nad Kněžnou. Vystudoval gymnázium v Praze a v roce 1953 nastoupil na zeměměřičskou fakultu ČVUT. Po absolvování vysoké školy začal pracovat jako inženýr-fotogrametr v Geodetickém a topografickém ústavu v Praze, kde zůstal až do roku 1967, kdy získal titul kandidáta věd. Poté působil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu geodetickém, topografickém a kartografickém v Praze a ve Zdibech, kde se zabýval především fotogrametrickým mapováním ve velkých měřítkách. V roce 1978 stál u zrodu Střediska dálkového průzkumu Země a zde také v letech 1980 až 1983 pracoval jako vedoucí pracovník. Následujících 7 let byl zaměstnán jako řadový pracovník útvaru technického rozvoje v Geodetickém a kartografickém podniku Praha. Po roce 89 se mohl vrátit do vedoucích pozic a od roku 1991 byl ředitelem Zeměměřičského ústavu, později Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, kde pracoval až do roku 2001. Od této doby až do konce roku 2011 působil jako vysokoškolský pedagog na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni.

V roce 2004 získal docenturu na Fakultě stavební ČVUT. Od roku 2002 se soustavně zabývá vymezením působnosti geoinformatiky v českém prostředí, která zde vykrystalizovala ve vědní a technický obor zaměřený na sběr tematických (geo)prostorových dat a na analýzu, modelování, tvorbu (geo)prostorových databází, vývoj geografických informačních systémů, analýzu, syntézu a vizualizaci výsledků tematického zpracování prostorových dat pro různé aplikace, na rozdíl od geomatiky, která je širším integrovaným vědním oborem převážně zaměřeným na sběr základních (geo)prostorových dat různými způsoby měření (zahrnuje technologie geodézie, GNSS, fotogrammetrie, laserového skenování, kartometrie), jejich prvotní zpracování a publikaci ve formě referenčních bází (geo)prostorových dat.

V roce 2003 vydal monografii Geoinformační terminologie pro geodety a kartografy a v období 2004 – 2011 publikoval dalších 13 článků týkajících se rozvoje české odborné terminologie v geoinformatice v souladu s přejímáním světových (ISO) a evropských (EN) technických norem geografické informace do soustavy ČSN. V současné době je v důchodu. Je předsedou Terminologické komise ČUZK a členem Technicko-normalizační komise Geografická informace při ÚNMZ. Vydal také několik překladových slovníků pro geodety a kartografy pro anglicky, rusky, německy a španělsky mluvících zemích.

1. Jak vnímáte posun české/slovenské geoinformatiky za poslední 10 let? Co byly podle Vašeho názoru klíčové momenty?

Za nejvýznamnější kvalitativní posun považuji odklon od používání „nadivoko“, bez koordinace a často duplicitně pořizovaných (geo)prostorových dat pro tvorbu geografických informačních systémů, často i pochybné kvality nebo neaktualizovaných, ve prospěch využívání garantovaných datových sad představujících referenční báze (Digitální katastrální mapa, ZABAGED®, DMÚ-25, Geonames, Ortofoto ČR, Základní mapy ČR 1:10 000 až 1:200 000 v rastrové formě, digitální modely reliéfu ČR z dat leteckého laserového skenování, tematické vrstvy INSPIRE-zatím katastrální parcely).

2. Jakým směrem se podle Vás bude vyvíjet česká/slovenská geoinformatika v následujících letech? Které trendy budou v našem prostředí převládat?

Další rozšíření sortimentu aplikací GIS, opírající se o dostupné aktuální referenční báze (geo)prostorových dat budou směrem k udržitelnému rozvoji životního prostředí, predikci rozsahu následků přírodních katastrof, zvýšení efektivnosti systémů krizového řízení a také optimálnímu využití půdy a krajiny.