Komu vlastně patří Krym?

Harley (1988) říká, že stejně tak jako zbraně a válečné lodě, byly i mapy nástrojem imperialismu. Národy a říše nejsou přirozené prvky v krajině, ale jsou to sociální konstrukty, které přeměnily planetu Zemi v trh s nemovitostmi (Chapin, Lamb a Threlkeld 2005). Kartografie byla dříve nazývána vědou princů, a to právem, protože to byly tyto elity, které využívaly mapy k zabírání země a přírodních zdrojů, které považovaly za cenné, na úkor místních obyvatel. Jak je to ale v dnešní době, kdy je přístup k mapám univerzální a prakticky každý se může stát tvůrcem mapy? Tento článek nechce přinést odpověď na politicky složitou otázku „Komu vlastně patří Krym?“, ale ukázat, jak se k této situaci staví různí poskytovatelé map, ať již tuzemští, či zahraniční.

Nejprve se podíváme na společnost Google, která je v nezáviděníhodné situaci, protože ať udělá cokoliv, tak vždy někoho naštve. Vzhledem k tomu, že musí respektovat zákony země, ve které působí (a to má kanceláře v 60 zemích světa a poskytuje služby v cca 130 jazycích), musela se v případě Krymu rozhodnout, jak situaci řešit. Výsledek je takový, že v případě ruské verze jejich map, nalezne uživatel Krym jako součást Ruska, na ukrajinské muteci patří Ukrajině a na všech ostatních (tedy i české) je Krym označen jako sporné území.

V obdobné situaci jsou mezinárodní instituce (OSN), které jsou mnohdy brány jako referenční body. Kartografická jednotka OSN však Krym i nadále zobrazuje jako součást Ukrajiny. Jak se na tuto situaci dívají crowdsourcingové projekty Wikipedia a OpenStreetMap? Každy jinak, na Wikipedii nalezneme Krym jako oblast sporu, OpenStreetMap zatím zobrazuje Krym jako součást Ukrajiny.

Český poskytovatel mapových služeb Mapy.cz zatím také zobrazuje Krym jako ukrajinské území, jednota však ale nepanuje ani na ruských serverech. Yandex, největší ruský vyhledávač, hned po referendu na Krymu, připsal tuto oblast Rusku. Na druhou stranu ostatní ruské mapové servery (Mail.ru, či digimap.ru) zobrazují poloostrov jako součást Ukrajiny. Mezi ty, kteří zatím stále Krym zobrazují jako součást Ukrajiny patří i Bing či Yahoo!.

O tom, jak mohou být mapy zneužity v propagandě či politickém boji jsme již psali v článcích Politický boj skrze mapy či Google tančí mezi vejci, na druhou stranu v dějinách kartografie byly mapy používány jako nástroje správy měst, států a národů, k podpoře koloniálních projektů či vojenských operací (Pickles 2004). Lidé jsou již zvyklí používat mapy, ale až do nedávna jen v omezených případech jako jejich aktivní autoři (Perkins 2007). V posledních třech desetiletích došlo k obrovskému pokroku v oblasti technologií, který měl vliv nejen na demokratizaci kartografie (Rød, Ormeling, and Van Elzakker 2001), ale i GIS (Butler 2006). Reprezentace geografických informací skrze mapy však není neutrální a nelze ji separovat od širší perspektivy mocenských vazeb (Livingstone 1992). Již od dob kolonialismu používaly vládnoucí elity mapy jako nástroje moci a ospravedlnění jejich nároku na půdu, bez ohledu na předchozí či současné komunity pobývající na daném území (Wood and Fels 1992; Harris and Weiner 1998).

Použité zdroje:

• Butler, Declan. 2006. “The Web-Wide World.” Nature 439 (February): 776–78.
• Harley, John Brian. 1988. “Maps, Knowledge, and Power.” In Geographic Thought: A Praxis Perspective, 129–48.
• Harris, Trevor M, and Daniel Weiner. 1998. “Empowerment, Marginalization, and ‘Community-Integrated’ GIS.” Cartography and Geographic Information Science 25 (2): 67–76.
• Chapin, Mac, Zachary Lamb, and Bill Threlkeld. 2005. “Mapping Indigenous Lands.” Annual Review of Anthropology 34 (1): 619–38.
• Livingstone, David. 1992. “The Geographical Tradition: Episodes in the History of a Contested Enterprise Blackwell”. Oxford.
• Perkins, Chris. 2007. “Community Mapping.” Cartographic Journal, The 44 (2): 127–37.
• Pickles, John. 2004. A History of Spaces: Cartographic Reason, Mapping and the Geo-Coded World. London: Routledge.
• Rød, Jan Ketil, Ferjan Ormeling, and Corné Van Elzakker. 2001. “An Agenda for Democratising Cartographic Visualisation.” Norsk Geografisk Tidsskrift 55 (1). Taylor & Francis: 38–41.
• Wood, Dennis, and John Fels. 1992. The Power of Maps. Mappings: Society/Theory/Space Series. Guilford Press.