Participativní GIS, aneb konec GISu „o nás, bez nás“?
Participativní GIS (Geografické informační systémy) je metoda získávání, správy a manipulace s geografickými informacemi, která poskytuje znevýhodněným skupinám ve společnosti informace a znalosti o prostorových jevech v jejich komunitě. Tato technologie reaguje na hlasy některých kritiků GIS, kteří argumentovali, že geografické informační systémy jsou součástí moderního kolonialismu, protože jsou dostupné jen elitám, které jsou u moci a to především z důvodu vysoké nákladnosti na technologie a informace. Počátky PGIS lze hledat jako reakci na kritiku tradičních GISů koncem 90. let 20. století, která prezentovala GIS jako nástroj kontroly a technologické nadřazenosti, vyvinuty a z velké míry využívány “bílými muži, zaměstnanými ve statní či akademické sféře v Evropě a Severní Americe” (Obermeyer, 1998).
V posledních letech, především po konferenci Mapping for Change International, která proběhla v roce 2005 v Keňském Nairobi, se objevuje velké množství studií a projektů zaměřených na PGIS/PPGIS (Public participatory GIS). PGIS i PPGIS jsou velice blízké metody, které vznikly jako kombinace participančního učení a geoinformačních technologií.
Hlavním cílem je demokratizace prostorových informací a integrace místních prostorových znalostí do “expertních” dat.
Hlavním rozdílem je, že PPGIS je většinou považován za formální a institucionalizovaný proces především v “rozvinutých” zemích a PGIS je méně formální, bottom-up proces především v zemědělských oblastech “rozvojových” zemí (Smith a Kingston, 2007). Mezi metody a nástroje používané v obou přístupech patří 3D modelování, letecké a satelitní snímkování, mapování pomocí GPS, analýzy skrze GIS či pokročilá kartovizualizace.
Jedním z hlavních úkolů PGIS je integrace prostorových informací jednotlivých komunit, které nejsou v Kartézském souřadném systému. S takovými informacemi má tradiční GIS většinou velké problémy. Prostorová organizace mnoha kultur není postavena na západním systému x,y,z, popř. na GIS formátu bod, linie, polygon. Takové prostorové informace jsou mnohdy komplexnější, obsahující mentální mapy, prostorové vztahy a další informace přenášené především ústní formou.
S pojmem PGIS/PPGIS bývají často spojovány také pojmy “neogeography” a “volunteered geographic information”. Jedná se o otevření geoinformační komunity široké veřejnosti. Projekty jako jsou Wikimapie, OpenStreetMap a Google MyMaps jsou příkladem, kdy neodborná veřejnost získává, analyzuje a interpretuje geoinformatická data podle svých vlastních potřeb. S rozvojem internetu a sociálních sítí po celém světě lze předpokládat ještě větší zájem a využití tohoto odvětví geoinformatiky.
Příkladem praktického využití může být reakce globální geoprostorové komunity po zemětřesení na Haiti (2010), kdy dobrovolníci z OpenStreetMap a Crisis Commons využili dostupné satelitní snímky ostrova a vytvořili nejkompletnější digitální mapu Haiti za pouhé dva dny. Výsledná data byla použita pro několik organizací pracujících v Port-au-Prince, jako např. Světová Banka, Evropská Komise, UNOSAT a další. Mezi další příklady patří využití místních prostorových znalostí při řízení rybolovu v Thajsku či umožnění místní komunitě zapojení se v revitalizaci centra města Chicago.
Mezi nejčastěji kritizované aspekty patří fakt, že většina PGIS, především v rozvojových zemích, je iniciována experty z vně komunity (země) a tyto projekty jsou vysoce závislé na finančních a technologických zdrojích, které nepocházejí z dané komunity (země) a tím nepřímo podporují znalostní postkolonialismus.
