GISportal
Jedeme i díky Vám

Co všechno se dá zažít při práci v terénu, aneb (ne)veselé historky z natáčení v Čadu

Už jsme v Čadu několik měsíců, za tu dobu se nám povedlo zmapovat městečko Goré na jihu země a tři okolní uprchlické tábory, uspořádat bezpočet školení, seznámit se se spoustou lidí, navázat partnerství s mnoha organizacemi… Práce je opravdu zajímavá a přínosná a zažíváme při ní spoustu neuvěřitelných věcí. Takže, jaké nástrahy a překvapení na dobrovolníky z projektu EUROSHA při humanitárním mapování v terénu každodenně číhají? Tady je několik příkladů:

1. Neoznačené hranice pozemků

Jen málokdy jsou hranice pozemků místních obyvatel viditelně označené, a proto je nutné si při sběru dat v terénu dávat opravdu dobrý pozor, kam člověk vkročí. Protože pokud pozor nedáváte, může se vám klidně stát, že se dostanete do ne úplně příjemného rozhovoru s rozhořčeným majitelem třímajícím v ruce mačetu, proti které je GPSka poněkud směšnou obranou. No vážně, to se nám tu opravdu stalo! S kolegou jsme mapovali menší vesničku Kondjala kousek od Goré, a zastavili jsme se na kus řeči s jedním z místních. Kolega s ním prohodil pár slov v jazyce, kterému nerozumím, oba se na sebe usmívali… Když tu náhle mě kolega chytil za ruku a než jsem se stihla vzpamatovat, tak mě táhl směrem k autu. Moc jsem nechápala, co se děje, až když jsem se otočila a viděla, že se ten milý pán sklání a bere do ruky mačetu a úsměv z tváře mu tak nějak vymizel. Až v autě nějaký ten kilometr za vesničkou mi lehce otřesený kolega vysvětlil, že jsme se nedopatřením dostali příliš blízko domu, ve kterém zmíněný člověk bydlí a  to se samozřejmě nesetkalo s pozitivní odezvou. Místní obyvatelé zažili léta občanských válek a ozbrojených konfliktů s rebely, a proto jsou často nedůvěřiví k lidem, které neznají. Strategický ústup je tak ve chvíli, kdy je ve hře mačeta, asi jediné rozumné řešení (jak jsme se stihli přesvědčit).

2. Byrokracie a jazyková bariéra

Proč mít na všechno jeden papír, když můžete mít rovnou deset – to je pravidlo které místní úřady do posledního písmenka dodržují. Vyznat se ve všech povoleních a dokumentech, které je potřeba si obstarat, je občas docela umění. Navíc se byrokratický kolotoč začne obvykle hýbat až po zaplacení určitého „poplatku“… Mnohé místní autority také nemluví francouzsky, ale arabsky, a tak je čas od času složité se dobrat k jádru věci v jazyce, kterému rozumí všichni zúčastnění. Naštěstí naši dva místní kolegové jako jediní z týmu mluví kromě francouzštiny i arabsky a jazyky jižního Čadu – Ngambaye a Sara – a mohou nám tlumočit. Kvůli množství uprchlíků je ale v Goré možné slyšet také středoafrický jazyk Sango a spoustu dalších dialektů, takže město je jeden velký Babylon. Nakonec, když už to jinak nejde, rukama a nohama se domluvíme vždycky.

3. Tropické nemoci

V prvních měsících projektu jsme zažili období, kterému jsme dali pracovní název „malarická párty“. Goré je v endemické oblasti, a tak ani nebylo překvapení, že téměř všichni členové týmu dostali postupně malárii (někteří i dvakrát). Když k tomu ještě přidáte břišní tyfus, několik slušných otrav z nedostatečně dezinfikované vody a dvě uklouznutí na kachličkách v koupelně s diagnózou naražené zápěstí, dostanete téměř reálný obrázek, jak náš tým vypadá.

Zajímavé je, že místní věří, že malárii způsobuje prakticky vše od sportu po určité druhy jídla a naši známí nám také s vážnou tváří tvrdí, že nejlepší prevence je pít Guiness. Možná na tom něco bude…

Trošku méně úsměvný je fakt, že v Goré je sice malá nemocnice, ale chybí v ní laboratoř, a tak není možné udělat většinu poměrně běžných vyšetření. Lékaři tak stanovují diagnózu tak nějak od oka a na všechno tu obvykle dostanete antibiotika. Buď zaberou, nebo ne. Pokud nezaberou tak nejbližší zdravotní středisko vybavené podle „evropských“ standardů je 10 hodin jízdy po rozbité silnici (a to jen když jedete průměrnou rychlostí 110 km/h a jste vůbec schopni přežít převoz), takže pak už opravdu nezbývá nic jiného než se intenzivně modlit.

4. Bezpečnostní situace

Všudy přítomná armáda v ulicích N’Djamény je první, co vás po příletu praští do očí. Vlastně někdy mi přijde, že zbraň tu mají opravdu všichni – podle hesla „každý správný muž má u sebe kalašnikov nebo aspoň nůž“, zbraně tu dokreslují místní kolorit.

Ještě před příjezdem do země jsme se dozvěděli, že silnice mezi okresním městem Moundou a naší základnou v Goré je považována za opravdu nebezpečnou a to z důvodu banditismu. Nás naštěstí ještě nic takového nepotkalo, ale mezi našimi řidiči jsou historky o přepadeních docela populární. Banditi prý zastavují vozidla v neobydlených oblastech a své oběti zanechávají opuštěné, okradené a úplně svlečené na kraji silnice – v tom lepším případě. Jeden z řidičů naší partnerské organizace nám ale vyprávěl i případ, kdy ho spolu s kolegou banditi zavřeli do kufru auta. Ven se dostali jen zázrakem. Proto je lepší cestovat na inkriminované trase v humanitárním konvoji, který je střežen speciálními humanitárními policejními složkami DIS (Détachement Intégré de Sécurité).

5. Cestování aneb co všechno potkáte na silnici

Náplní naší práce není jen mapování v terénu, ale i školení a vytváření komunit mapperů, abychom zajistili udržitelnost projektu, a proto hodně cestujeme. Díky stavu místních silnic, na kterých je děr jak v ementálu, není ani stav našeho auta úplně nejlepší, a to i přes důkladnou péči našeho řidiče/mechanika. Občas roztlačujeme, hodně opravujeme. Spousta silnic si může o asfaltu nechat leda tak zdát, i když s příchodem čínských investorů se možná i na ně s opravami dostane. A vůbec, na silnici tu člověk potká hodně věcí. Není žádnou výjimkou, když vám cestu blokuje stádo poněkud líného skotu/koz/ovcí/oslíků a občas nějaký ten velbloud. To opravdu nelze dělat nic jiného než zastavit a čekat, než i to poslední zvíře přejde svým tempem na druhou stranu silnice a vy můžete konečně pokračovat v jízdě. Převrácené kamiony naložené hodně přes limit a vraky aut, které se na silnici rozsypaly nebo byly po nehodě odstavené ke krajnici, jako výstraha ostatním řidičům, také nejsou nic neobvyklého. Nejlepší jsou ale cesty autobusem. Nejen že se do autobusu vždy vejde minimálně dvakrát tolik lidí, než pro kolik je určen, ale obvykle s vámi jede i několik slepic a koz. Řidič je přiváže za nohu na střechu autobusu mezi ostatní zavazadla a různý nábytek a může se vesele vyrazit na cestu. Pro milovníky zvířat podotýkám, že zatím všechna zvířata, která jsem na střeše autobusu viděla, cestu přežila.

6. Africký čas, aneb kdo si počká…

Všechno v Africe má svůj čas. Čad není výjimkou. V Goré a okolních vesničkách život (a tak nějak všechno) plyne svým pomalým tempem a místní měří čas pravděpodobně buď podle modliteb, ke kterým muezzinové svolávají věřící pětkrát denně, a nebo podle východu a západu slunce. A mezi tím ať se stane, co se má stát. Někdy je tedy poněkud obtížné pracovat podle plánu – naplánujete-li meeting na osmou hodinu ranní, můžete si být jisti, že několik lidí přijde v osm třicet a většina až po deváté. Ke zpoždění všeho druhu přispívají i časté výpadky elektřiny (už tak máme v Goré elektřinu jen několik hodin denně), někdy není ani tekoucí voda a občas ani plyn. Internet tu mají v kanceláři jen dvě humanitární organizace a telefonní signál obvykle funguje jen tehdy, když nutně nepotřebujete volat. Práce a život v Goré tak kolikrát závisí na schopnosti improvizovat. Ale aspoň to tu není nuda.

Kateřina Struhová

Českým partnerem projektu je Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE, které poskytuje humanitární pomoc při mimořádných událostech v České republice a organizuje rozvojové projekty v zahraničí.


Podělte se s Vaším komentářem

Emailová adresa nebude zveřejněna