GISportal
Jedeme i díky Vám

Pouštní mise aneb mapování v Čadu pokračuje

Už jsou tomu více jak dva měsíce od chvíle, kdy v Čadu započal druhý projekt zaměřený na participativní kartografii a budování komunity maperů OpenStreetMap. Po úspěšném projektu Eurosha se americké neziskové organizaci Humanitarian OpenStreetMap Team (HOT) ve spolupráci s l’Organisation Internationalle de la Francophonie podařilo vytvořit navazující projekt Espace OpenStreetMap Francophone (EOF). 11 týdnů s EOF v Čadu přineslo řadu úspěchů i neúspěchů, ale to nejlepší mě mělo čekalo až na úplný konec.

Návrat do Čadu v říjnu tohoto roku byl po půlroční pauze velmi zvláštní. Změnilo se všechno, a vlastně nic. Hned po našem příjezdu jsme očekávali kolotoč aktivit a školení místních subjektů v užívání OpenStreetMap (OSM), tak, jak jsme na to byli zvyklí z našeho prvního projektu Eurosha. Brzy jsme však zjistili, že nic nebude tak jednoduché. Čad není z těch lokalit, ve kterých všechno šlape jako hodinky. Co platilo včera, dneska už neplatí, okolnosti a podmínky se mění z minuty na minutu, a vám prostě nezbyde nic jiného, než výrazně slevit ze svých požadavků a očekávání a přizpůsobit se okolní realitě. Přes to všechno se nám podařilo navázat na staré kontakty s místními univerzitami, získat několik nových kontaktů a uskutečnit několik mapping parties a školení pro budoucí mapery OSM.

Moussoro
Moussoro

Naše aktivity se soustředily zejména na hlavní město Ndjamenu, ale několikrát se nám podařilo vyrazit školit i do vzdálenějších oblastí. Tou poslední a také nejzajímavější misí bylo školení zaměstnanců a dobrovolníků na radnici ve městě Moussoro, které leží asi 300 km severovýchodně od Ndjameny. Místní starosta projevil velký zájem o naše aktivity a my jsme jeho pozvání s radostí přijali. Nevědouce, co mě tam v poušti vlastně čeká, jsem nadšeně kývla a v neděli ráno se s mým místním kolegou Ibrahimem vydala na cestu.

První překvapení přišlo ještě před odjezdem. Do Moussora nejezdí žádné autobusy, místo toho se soukáme spolu s dalšími pěti cestujícími a řidičem do obyčejného landroveru, který už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Mačkáme se s Ibrahimem oba na jednom předním sedadle, na korbě auta je přivázaný náklad tak velký, že se při zastavení vůz začne povážlivě naklánět dozadu, a na tom nákladu posedává ještě dalších šest spolucestujících. Takže máme vlastně štěstí, sedíme vevnitř. I tak si ale připadáme jako sardinky v konzervě, místo oleje naložené ve vlastním potu. Po třech hodinách relativně klidné jízdy po slušné asfaltové silnici se řidič pobaveně zašklebí nad mým úlekem, když auto sjede z cesty a ztěžka se zaboří do všudypřítomného písku. Ne madam, do Moussora žádná asfaltová cesta nevede! Teď nás čeká několik hodin pravé sahelské ralley mezi palmami, akáciemi a velbloudy. S údivem sleduji okolní fascunující krajinu – na tuto cestu rozhodně nikdy nezapomenu. Minimálně můj zadek si ji bude pamatovat ještě velmi dlouho!

Školení na radnici v Moussoru
Školení na radnici v Moussoru

Po osmi hodinách jízdy přijíždíme konečně  do Moussora. Najednou jako bychom vstoupili do úplně jiného světa. Moussoro je docela velké město, které se rozkládá v kopcích písečných dun kolem bažinatého údolí, které během období dešťů vytváří velké jezero. Domy si tady lidé staví z hlíny a trávy, a nikde tady neuvidíte stavení kruhového půdorysu – typické domečky obyvatel středního a jižního Čadu, ale také většiny subsaharského venkova. Místní obydlí jsou hranatá, čtvercová, s protáhlými špičkami v každém horním rohu střech budov. Domy tak připomínají jakési malé hrady, a dodávají tak městu ještě větší kouzlo. V ulicích je rušno, muži sedící na majestátních velbloudech, kteří spíše než koráby pouště připomínají svými dlouhými krky malé brontosaury. Ženy zahalené do barevných šátků používají jako dopravní prostředek oslíky, které popohánějí  proutky a pokřikují přitom na všudypřítomné děti. Na chvíli mám pocit, že jsem se octla v pohádkách Tisíce a jedné noci, a že tady se čas zastavil před několika staletími.

Stejný, ale mírně rozpačitý pocit mám, když spatřím místo, kde budeme následujících několik dní bydlet. Malý „hotel“, místnost, ve které je jen koberec a matrace na spaní. Společnost vám za to budou dělat mračna komárů, švábi obřích rozměrů, pavouci a druhy hmyzu, o kterých jsem v životě neslyšela. Místo sprchy vodovodní kohoutek metr nad zemí hned vedle tradičního záchodu (díra v zemi) a záda vám umyjou věrní kamarádi švábi. I tak nás ale ani nenapadne si stěžovat, protože je nám jasné, že toto je zde skutečný luxus. A pak, pohostinnost a přátelskost místních lidí nezná mezí, jak máme brzy tu čest poznat. Někdy prostě člověk musí odjet do pouště, aby našel to, co ztratil ve městě.

Editace dat s editorem JOSM
Editace dat s editorem JOSM

Naše školení se odehrává v konferenční místnosti místní radnice. Deset účastníků nadšeně naslouchá naší prezentaci o OpenStreetMap, o tom, jak mohou sami vytvářet mapy svého města a okolí, a následně si všechno zkoušejí v praxi. Učí se zacházet s gps, jak sbírat data v terénu a jak je pak následně zpracovat v offline editoru JOSM. Nebudu zastírat, že ne vždy je vysvětlování dosti technické problematiky takovému publiku jednoduché. I zde se projevuje, že čím mladší účastníci, tím lépe dokáží zacházet s počítačem a moderními technologiemi obecně. Po třech dnech intenzivní práce se několik z nich již samo pouští do mapování Moussora – a to je pro nás ta nejlepší evaluace naší mise. Ne vždy to jde ale tak hladce, v místních podmínkách je práce hodně náročná. Úmorné vedro, prach, nálety milionů much, a jako třešnička na dortu hořící transformátor napětí pod mýma nohama, který už to prostě nezvládnul. Náladu to ale nikomu nezkazí, ba naopak, místní to berou jen jako další malou úsměvnou historku.

Tři dny školení utekly jako voda a my se musíme rozloučit s Moussorem i s jeho obyvateli. Čeká nás dlouhá cesta do Ndjameny, zpátky do světa relativního luxusu. Odjíždíme s pocitem, že jsme za sebou nechali několik začínajících maperů, kteří se s vervou vrhli do mapování svého města. A také s poctiem, že jsme měli tu čest navštívit místo, kde lidé žijí v podmínkách, které jsou pro nás Evropany jen těžko představitelné. Není to ale pocit soucitu, ale velkého respektu. Hodně štěstí Moussoro!

Autor: Lenka Pažická

Podělte se s Vaším komentářem

Emailová adresa nebude zveřejněna